ODRAZ 89 - Epizoda 3: „Někteří rodiče pořád chtějí pro děti školu, do jaké chodili oni.“

V poslední epizodě mini-série mezigeneračních rozhovorů Odraz 89 řešíme školství. Jak se výuka vyrovnala s náhlou svobodou v osnovách? Učí se na školách soudobé dějiny? Jak si rozumí mladí učitelé a „staré školy?“ 

Dnes spolu ve studiu sedí dvě generace učitelů. Hana Vellánová začala učit v osmdesátých letech, po revoluci ve své profesi pokračovala dál a stala se ředitelkou. Je tak v ideální pozici komentovat přerod českého školství z předrevoluční rigidity do svobodného přístupu k informacím. Daniel Pražák začal učit před deseti lety, nasednul do rozjetého vlaku a skrz své mediální výstupy a projekty se snaží popularizovat učitelství v České republice. Proč všichni známe Kopčema s Veverčákem a každého husitu, ale když se zeptám svých vrstevníků, tak se prakticky nikdo neučil dějepis po roce 1945?

Daniel Pražák: Nevím jestli nikdo, ale z dat České školní inspekce vyplývá, že většina škol „dobrala“ soudobé dějiny až do roku 1989. Ale v prostoru prostě víc táhnou příklady, kde děti skončí v první, maximálně na začátku druhé světové války. Možná je to prostě protože jde o nějaké dědictví předrevoluční doby. Nejsou dostatečné materiály pro výuku soudobých dějin, protože se s nimi nese nános, že se v devadesátých letech nevědlo jak o revoluci učit.Hana Vellánová: Je pravda, že hodně učitelů má, obzvlášť s dějepisem problém. Protože spoustu z nich v té fázi, kdy se probírají současné dějiny, tak trochu nese kůži na trh. Nemyslím si, že by vůbec nebyly materiály, ale znamená to se jimi zabývat, nebo si něco nastudovat. Více se do toho tématu ponořit a nepoužít jen učebnici. Kdežto takový pravěk se učí jak pohádkové vyprávění. Myslím si, že děti opravdu nemají moc velký přehled, kam jednotlivá období zařadit na časové ose.
Daniel Pražák: Ty jsi řekla úplně výbornou věc, která podle mě neplatí jen o soudobých dějinách, ale univerzálně. My máme spoustu materiál, a dnešní učitel když něčemu věnuje čas a energii, kterých teda moc nemá, tak s nimi může pracovat jak chce. Můžu promítat svědectví pamětníků, v biologii můžu promítat 3D model srdce a podobně. Ale nemůžu se spokojit jen s tím, že si vezmu učebnici a s tou přijdu před třídu. Musím udělat práci navíc, což jsou hodiny a hodiny práce. Mě by zajímalo, jestli za vás platilo pravidlo, že si jednou uděláš přípravu a po zbytek života učíš podle toho?Hana Vellánová: No Dane, pokud se vrátím do svých učitelských začátků, tak to vlastně platilo. Měli jsme jednu učebnici na každý předmět, k tomu byla metodická příručka a v ní bylo napsáno co máš říct na začátku hodiny a na konci hodiny. A pokud byl učitel alespoň trochu přemýšlivý, a nechtěl to tak dělat, mohl si to zkusit troufnout dělat trochu jinak. Ale v té době zase na přípravy nebylo tolik zdrojů. Jak jsi hovořil o tom, že si učitel může dělat co chce, tak si vybavuju, že například v dějepise někteří rodiče nemohli zkousnout, že nemůžou zkoušet svoje děti z letopočtů, datumů nebo jmen panovníků. Přišlo jim to hrozně divný a někteří se proti tomu i bouřily, když učitěl pracoval trochu jinak.Takže jsou tu dvě roviny - jednak je to pro učitele náročnější, ale víc ho to baví a udržuje ho to ve svěžestí, jenže si to musí být schopný obhájit jednak před rodiči a jednak před vedením školy, proč to tak dělá.Daniel Pražák: No a jak jste to dělali za vás?Hana Vellánová: Vždycky jsme se snažili rodičům představit co učíme, proč to učíme a jak to děláme. Dělali jsme pro ně setkávání, nebo jsme je pouštěli do hodin aby viděli jak naše výuka funguje.Daniel Pražák: Jakože byli v rolích žáků?Hana Vellánová: Byli v rolích žáků jednou ročně. Na těch setkáních jsme jim například museli vysvětlovat Hejného matematiku. Museli jsme organizovat dílny pro rodiče, aby tomu systému porozuměl